23. Ve vztahu k větě třetí napadeného ustanovení, dle níž „V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno.“, se jedná ve své podstatě o jiný případ. Ústavní soud (jenž není při svém rozhodování vázán odůvodněním návrhu, což nabývá na významu vzhledem k obsahu odůvodnění návrhu právě v dané věci) posuzoval především otázku, zda norma zakotvující omezující rozsah skutečností, které může ručitel v odvolání namítat, je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 36 odst. 1 Listiny, dle kterého platí, že „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“.