12. II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že neexistuje důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s odkladem jeho vydání k trestnímu stíhání, o kterém podle § 400 odst. 1 trestního řádu rozhodl ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti je formálně součástí moci výkonné, tedy zcela vně moci soudní, aniž by v jeho pozici bylo možné shledat nezbytné materiální podmínky soudního orgánu. Obecné soudy přitom podle tohoto a navazujících ustanovení trestního řádu nezkoumají oprávněnost trvání omezení osobní svobody vydávací vazbou z jiných důvodů, než je existence důvodu vydání. V neposlední řadě není v podústavním právu obecně u vydávací vazby, tedy ani v případě odložení vydání, stanovena maximální možná délka trvání této vazby, jako je tomu v případě vazby podle § 67 a násl. trestního řádu. II. senát Ústavního soudu proto dospěl k závěru, že ustanovení § 400 odst. 1 trestního řádu evidentně stojí v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).