15. Předseda Senátu uvedl, že nová úprava extradičního řízení byla koncipována jako téměř úplná recepce závazků České republiky z mezinárodních smluv a z právních aktů Evropské unie v dané oblasti. Předchozí právní úprava se v zásadě nelišila, avšak obešla se bez výslovného popisu odkladu vydání a možnosti dočasného předání, které byly obsaženy pouze v čl. 19 Evropské úmluvy o vydávání. Tato smluvní pravidla byla přímo prováděna, i když nebyla zákonem explicitně stanovena působnost státních orgánů k rozhodování. Městský soud v Praze v té době judikoval, že oprávnění k odložení předání vyžádané osoby je v pravomoci ministra spravedlnosti (sp. zn. 1 Nt 120/92 in Sb.NS 96, 2: 85). Proto při projednávání novely byla akcentována problematika zcela nových „evropských“ právních nástrojů a univerzální úprava byla vnímána jako pouhá legislativní redakce dosavadní úpravy, která je svým dlouhodobým užíváním prověřena co do funkčnosti i ústavní konformity.