25. Právu na osobní svobodu náleží v katalogu základních práv a svobod přední místo. To je dáno mimo jiné tím, že v případě jeho porušení může mít reparační a satisfakční funkce právní odpovědnosti vždy pouze omezený účinek. Z toho důvodu již na úrovni ústavního pořádku existuje výslovné omezení možnosti do tohoto práva zasáhnout, které je dále rozvedeno díky principům, které nalezla jurisprudence ve spojení s teorií. Omezení či dokonce zbavení osobní svobody je možné jen z důvodů a způsobem, který je zákonem stanoven (čl. 8 Listiny), přičemž aplikace příslušných zákonných ustanovení zejména musí být zdrženlivá a nastupovat jen pokud jejich legitimního účelu nelze dosáhnout jinak (viz např. Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. str. 652). Na tom nic nemění skutečnost, že úprava podústavního práva má relativně široké pole působnosti při konkretizaci důvodů a způsobů, jakými lze do tohoto ústavně zaručeného práva zasáhnout (viz např. Pavlíček. V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl: Práva a svobody. Praha: Linde Praha, 1995. str. 83). Mezi základní principy omezení osobní svobody vazbou (které musí podústavní právo reflektovat) patří nezbytnost uvalení vazby a držení v ní jen pro určitý legitimní účel, proporcionalita mezi osobní svobodou jednotlivce a zájmem společnosti na omezení této svobody, nezbytnost omezení osobní svobody pro absenci jiného prostředku k dosažení totožného cíle, vyvažování přínosů omezení osobní svobody s ohledem na z toho vyplývající ztráty, a konečně výhradní pravomoc soudu rozhodovat. Lze tedy uzavřít, že možnost zasáhnout do práva na osobní svobodu daná na úrovni ústavního pořádku má povahu výjimek z pravidla, podle něhož do této svobody není přípustné zasahovat. Výjimky je pak vždy nutné vykládat výhradně restriktivním způsobem.