26. Podstatou extradice je akt justiční spolupráce, jejímž cílem je odevzdání osoby státem, na jehož území se nachází, tedy státem o vydání osoby dožádaným, státu vydání vyžadujícímu, tedy státu, který je příslušný k trestnímu stíhání, neboli na jehož území byla tato osoba obviněna pro trestný čin (srov. Růžička, M. Zezulová, J.: Zadržení a vazba v českém trestním procesu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. str. 598). Justiční spolupráce je v posuzovaném případě opřena o Evropskou úmluvu o vydávání, kterou je Česká republika vázána (čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky). V souladu s tuzemskou právní tradicí je výkon státní suverenity při extradičním řízení na úrovni podústavního práva rozdělen mezi soud a ministra spravedlnosti, jde tedy o princip sdílené pravomoci. Soud rozhoduje o tom, zda existuje nějaká právní překážka extradice (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 4. aktualizované vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. str. 712; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. Tcnu 17/95 in Sb.NS 1996, 5: 151). Následné rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení či nepovolení vydání (§ 399 trestního řádu) představuje politický rozměr projevu státní suverenity v extradičním řízení (srov. Madar, Z. a kol.: Slovník českého práva. 3. rozšířené a podstatně přepracované vydání. II. díl. Linde Praha, 2002. str. 1510). Důsledkem rozhodnutí ministra spravedlnosti může být „jen“ bezodkladné vydání dožádané osoby dožadujícímu státu nebo její propuštění z vazby na svobodu (§ 399 odst. 5 trestního řádu). V této souvislosti je možné zmínit, že speciální právní úprava extradičního řízení na základě evropského zatýkacího rozkazu (§ 411 a následující trestního řádu) princip sdílené pravomoci soudu a ministra spravedlnosti opustila, a to ve prospěch výlučné pravomoci soudu.