30. Ohledně kompetence ministra spravedlnosti v extradičním řízení je v této souvislosti třeba zdůraznit, že ministr spravedlnosti je orgánem moci výkonné, který nesplňuje ani kritéria soudu v materiálním smyslu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bouamar proti Belgii č. 9106/80 ze dne 29. února 1988, ve věci Lauko proti Slovenské republice č. 26138/95 ze dne 2. září 1998 aj.). V rámci úpravy podústavního práva neexistuje možnost přezkumu jakéhokoliv rozhodnutí ministra spravedlnosti v trestním řízení ze strany soudů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 117/2005 ze dne 22. srpna 2005). Z povahy věci podporované i zněním § 4 soudního řádu správního je rovněž vyloučeno, aby rozhodnutí ministra spravedlnosti v trestním řízení mohlo být předmětem přezkumu správního soudu. Tento deficit není vůbec problematický, pokud ministr spravedlnosti vydává rozhodnutí politické povahy, která nejsou způsobilá zasáhnout do práv jiných. V řízení o extradici není tedy vůbec problematické rozhodnutí o povolení vydání, jehož důsledkem je vydání v souladu s rozhodnutím soudu, stejně jako rozhodnutí o nepovolení vydání, jehož důsledkem je propuštění z vydávací vazby na svobodu. Uvedený deficit je však ústavněprávně nepřípustný v situaci, kdy má ministr spravedlnosti (spolu)rozhodovat o právech, a tím spíše o základních právech a svobodách (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Albert a Le Compte č. 7299/75 a č. 7496/76 ze dne 10. února 1983 aj.), a to i kdyby rozhodoval o faktickém prodloužení vydávací vazby tak, aby neznemožnil cizím orgánům ukončit jejich trestní řízení v přiměřené době, tj. v souladu s důvodovou zprávou (str. 60).