32. Ustanovení § 398 odst. 6 věty prvé trestního řádu, upravující žádost o propuštění z vazby, totiž nelze považovat za prostředek efektivní soudní kontroly, neboť výslovně omezuje přezkum na okolnost, zda nepominul důvod vazby, nebo zda je zřejmé, že vzhledem k osobě obviněného a k okolnostem případu trestní stíhání nepovede k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a vazebně stíhaný nemařil stíhání (§ 72 odst. 2 trestního řádu), resp. dává možnost nahradit vazbu zárukou, slibem, dohledem probačního úředníka nebo peněžitou zárukou (§ 73b odst. 3 trestního řádu). Dlužno dodat, že posledně uvedené jde proti principu obligatornosti vydávací vazby, jak byl popsán výše. Stejně tak úvaha o tom, zda osobě ve vydávací vazbě hrozí podmíněný či nepodmíněný trest odnětí svobody, je prakticky nemožná, protože závisí na výkonu justice v zahraničí, a nikoliv v tuzemsku. Proto jediným kritériem výslovně vyplývajícím ze zákona, které je soud oprávněn k žádosti o propuštění z vazby výslovně zkoumat, je existence důvodu pro vydání. K obdobnému závěru ostatně dospěla i doktrína (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 2561 - bod 12), což je alarmující s ohledem na absenci zákonného vymezení maximální doby jejího trvání, jak bylo uvedeno výše. Tato právní úprava přitom zcela zapadá do koncepce, podle níž je role soudu omezena na přezkum formálních náležitostí žádosti o vydání, resp. jejího dalšího trvání, a přezkum existence právních překážek vydání taxativně vymezených v § 393 trestního řádu s tím, že o všech ostatních otázkách fakticky rozhoduje ministr spravedlnosti. Takovéto omezení soudní moci na úkor moci výkonné nelze považovat za nezbytné a není ani vhodné právě s ohledem na princip dělby moci a z ní plynoucí výhradní pravomoc soudu rozhodovat o omezení osobní svobody jednotlivce. Jinak řečeno není možné, aby byly kladeny vysoké nároky na rozhodnutí o přípustnosti vydání (srov. nález sp. zn. III. ÚS 534/06), a nikoliv již na rozhodnutí, která na ně navazují.