34. Na úrovni podústavního práva přitom není upraveno, zda a kdo by měl k takovému rozhodnutí ministra spravedlnosti dát podnět, a je tedy formálně přípustné, aby ministr rozhodl i bez jakéhokoliv podnětu, jak se to zřejmě stalo i v případě, který byl podkladem pro návrh v této věci. Stejně tak není na úrovni podústavního práva upraveno, jakými kritérii by se měl ministr spravedlnosti řídit, a nic takového nevyplývá ani z důvodové zprávy k zákonu č. 539/2004 Sb. Ministrovi spravedlnosti je tedy na úrovni podústavního práva dána libovůle v otázce, zda je pro jiné trestní řízení vedené proti vyžádané osobě v tuzemsku natolik zásadní, aby byla tato osoba i přes žádost o vydání osobně v tuzemsku. Jinými slovy ministr spravedlnosti je o této otázce oprávněn rozhodnout i navzdory všem orgánům činným v trestním řízení, které takové trestní řízení vedou, tedy včetně soudu a státního zastupitelství, které je (na rozdíl od ministra spravedlnosti) ústavně povoláno hájit zájmy státu v trestním řízení. Je třeba vidět i to, že jak ministr spravedlnosti rozhodující o odkladu vydání, tak i soud rozhodující předtím o přípustnosti vydání, se o konkrétních souvislostech daného vydání může poprvé dozvědět až poté, co je mu věc předložena. Ani ministr spravedlnosti totiž nedisponuje a ani nemůže disponovat detailními informacemi o tom, proti komu se v tuzemsku vede trestní řízení, kolik jich je a v jakém jsou stadiu. To je dáno mimo jiné i tím, že policejní orgány, které provádějí přípravné řízení trestní, nespadají do jeho resortu. Jedná se tudíž o obdobnou situaci, jako když orgány činné v trestním řízení podle ustálené praxe zejména pro účely vedení společného řízení ve smyslu § 20 trestního zákona a pro případné uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle § 35 trestního zákona zjišťují, zda proti obviněnému není vedeno jiné trestní stíhání, a to v prvé řadě tím, že se samotného obviněného zeptají. V této souvislosti je možné opětovně poukázat na právní úpravu evropského zatýkacího rozkazu, kdy je to podle § 411 odst. 9 trestního řádu výlučně soud, který rozhoduje i o odložení předání do vyžadujícího státu „je-li to nezbytné ke splnění účelu trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody uloženého osobě, která má být předána, za jiný trestný čin než ten, který je uveden v evropském zatýkacím rozkazu“.