39. Je přitom třeba zvážit i otázku, zda i přes shora uvedené deficity není možné danou situaci překonat ústavně konformním výkladem dané problematiky. V této souvislosti je také nutno konstatovat, že čl. 19 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání výslovně neřeší, kdo má za dožádanou stranu rozhodnout o odkladu vydání a s jakými vnitrostátními důsledky, a nezná ani princip sdílené pravomoci v extradičním řízení. Ústavní soud zejména v této souvislosti nepřehlédl, že po nabytí účinnosti Evropské úmluvy o vydávání neexistovala vnitrostátní úprava, která by ji prováděla, a proto byla tato úmluva aplikována obecnými soudy přímo. Při absenci konkrétní prováděcí právní úpravy bylo tedy v pravomoci obecných soudů vyložit Evropskou úmluvu o vydávání v souladu se všemi ústavními principy, neboť nebyly tak jako nyní podrobně vázány zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky). Nejpozději usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 1 Nt 120/92 (in Sb.NS 1996, 2: 85; Rt 12/96) byla zavedena praxe svěřující rozhodování o odložení vydání do pravomoci ministra spravedlnosti bez toho, že by jeho rozhodnutí byla soudem jakkoliv přezkoumávána. Tuto praxi obecných soudů lze přitom chápat jako nepřípustné sebeomezení obecných soudů a jako faktickou rezignaci na vlastní pravomoci s důsledky nejen v oblasti dělby moci, ale i v oblasti základních práv a svobod (viz čl. 4 Ústavy České republiky). Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že tato praxe mohla být v určitých případech procesně ekonomická. Současná právní úprava podústavního práva, která zcela zřetelně obecným soudům v rámci řízení o žádosti o propuštění z vydávací vazby na svobodu vyhrazuje pouze kontrolu existence extradičního důvodu, jak bylo uvedeno výše, tedy pouze petrifikovala ústavně nekonformní výklad Evropské úmluvy o vydávání, tak jak k němu předtím dospěly obecné soudy.