40. Bylo by snad možné dovodit implicitní povinnost ministra spravedlnosti doručovat rozhodnutí o odkladu vydání osobě, o jejíž vydání jde, jakož i povinnost soudu přezkoumávat toto rozhodnutí v rámci žádosti o propuštění z vazby. V této souvislosti je však významné, že jediným procesním prostředkem k iniciaci soudního přezkumu vydávací vazby je právě žádost o propuštění z vazby. Předmětem řízení v rámci této žádosti je pouze otázka, zda má být osoba, o niž jde, nadále držena ve vydávací vazbě, anebo zda má být z této vazby propuštěna. Soudu přitom není ponechán vůbec žádný prostor, aby v rámci této žádosti rozhodoval o čemkoliv jiném. Do tohoto rámce tedy vůbec nezapadá možnost, že by se soud v rámci řízení o této žádosti zabýval zákonností rozhodnutí ministra spravedlnosti o odkladu vydání a aby případně toto rozhodnutí zrušil. Důsledek, že by v případě nezákonnosti rozhodnutí ministra spravedlnosti o odkladu vydání byla osoba, o niž jde, propuštěna na svobodu, by neodpovídal ústavnímu pořádku. Ve svém důsledku by se totiž jednalo o popření čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení s Evropskou úmluvou o vydávání. Takový důsledek však není oprávněn vyvodit ani Ústavní soud jako jeden ze státních orgánů, který je rovněž povinen uvedené ústavněprávní souvislosti zachovávat. Ostatně k takovému důsledku případný přezkum zákonnosti rozhodnutí o odkladu vydání logicky ani nemá vést, neboť v důsledku případné nezákonnosti rozhodnutí o odkladu vydání má naopak dojít k bezodkladnému provedení extradice, s čímž obligatorní vydávací vazba není v rozporu.