2. Navrhovatelé nejprve argumentují rozporem napadeného zákona s principem dělby moci a pravidly demokratického právního státu podle čl. 2 odst. 3 Ústavy. Dle navrhovatelů je princip dělby moci základním stavebním kamenem demokratického právního státu. Z Ústavy (čl. 2 odst. 3) vyplývá, že jednotlivé moci by si do své působnosti neměly zasahovat. Zákonodárná moc připadá podle čl. 15 Ústavy Parlamentu a činností naplňující tento článek nelze rozumět nic jiného než tvorbu právních předpisů, zákonů. Zákonem by měl být takový akt veřejné moci, který obecně upravuje okruh vztahů, na které dopadá. Problematikou obecnosti právní normy jako jejího základního znaku se již Ústavní soud zabýval, např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 62/22 SbNU 55; 241/2001 Sb.)*. Zákon o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R – 24L letiště Praha Ruzyně se vyčerpá v jediném okamžiku (realizací konkrétní stavby). Zákonodárce zvolil takový přístup k právní úpravě, který zcela narušuje zásady uznávané pro tvorbu práva. Ve své podstatě pak postup Parlamentu České republiky podkopává principy demokratického právního státu. Takový postup by byl ospravedlnitelný snad v době historických zlomů společenského vývoje, nikoli ovšem v podmínkách stabilní svobodné společnosti. Nepřípustnost takového řešení se zvláště odhalí při ad absurdum dovedené představě dalších podobných právních předpisů. Obecnost právní normy se v teorii tvorby práva definuje jako obecnost co do předmětu právní normy i co do adresátů právní normy. Obecností co do předmětu právní úpravy se rozumí, že právní norma vymezuje svou skutkovou podstatu obecně. Právní předpis nesmí řešit konkrétní individuální případy, nýbrž stanovit pravidla pro opakované postupy nebo děje. Předmět napadeného zákona v § 1 je vymezen jedinečně, nikoli obecně, všechny otázky v něm řešené dopadají pouze na konkrétní přistávací dráhu. Tím tento právní akt ztrácí znaky zákona a pojmově získává náležitosti individuálního právního aktu, typicky rozhodnutí. Rozhodnutí ovšem může vydávat pouze exekutiva, nikoli zákonodárce, což vyplývá mimo jiné z ústavní zásady, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Tento přímý nepřípustný přesah na ústavní rovině se navíc promítá i do konkrétního správního řízení – vyvlastňovacího. Vyvlastnění je možné pouze na základě zákona, v tomto případě pro účely uvedené v § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a za podmínek podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Naposledy citovaný zákon v § 3 odst. 1 stanoví, že vyvlastnění je přípustné, jen jestliže veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Podle § 4 odst. 2 zákona č. 184/2006 Sb. musí být veřejný zájem na vyvlastnění prokázán ve vyvlastňovacím řízení. Správní orgán však v případě postupu podle napadeného zákona nemá pro své správní uvážení žádný prostor. Zákonodárce konstrukcí § 1 ve spojení s § 2 odst. 5 napadeného zákona již de facto vyvlastnil pozemky nacházející se v ploše potřebné pro vybudování vzletové a přistávací dráhy. Ustanovení § 2 odst. 5 napadeného zákona pak stanoví, že veřejný zájem na vyvlastnění pozemků, staveb a práv k nim pro stavbu vzletové a přistávací dráhy se ve vyvlastňovacím řízení prokáže odkazem na tento zákon. Vážení veřejných zájmů ve vyvlastňovacím řízení je ale jeho esenciální součástí a výhradní pravomocí vyvlastňovacího úřadu, tedy exekutivního orgánu. Uváděnou právní konstrukcí si Parlament České republiky atrahoval výkon pravomoci vyvlastňovacího úřadu, a postavil se tak v podstatě do role nadřízeného výkonného orgánu, kterým ale není a podle Ústavy být nemůže.