3. Vrchní soud v Olomouci ve svém návrhu dále uvádí, že dlužník by nebyl v lepším postavení ani v případě, že by se včas omluvil a soud neshledal omluvou důvodnou. Fikce zpětvzetí návrhu by tak nastala nikoliv jako důsledek nečinnosti dlužníka, ale na základě hodnotící úvahy soudu prvního stupně, a proti takovému rozhodnutí soudu, kterým soud vyhodnotil nastalou procesní situaci jinak než dlužník, nemá dlužník řádný opravný prostředek přesto, že má pro dlužníka nikoliv pouze procesní, ale hmotněprávní existenční důsledky. Dlužníku sice svědčí právo podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o řešení dlužníkova úpadku konkursem; vzhledem k tomu, že proti výroku I., kterým soud bere na vědomí zpětvzetí návrhu na oddlužení, není odvolání přípustné, musí soud odvolání dlužníka v části, v níž by směřovalo proti tomuto výroku, odmítnout, aniž by se zabýval hodnocením omluvitelnosti důvodů, které dlužníku zabránily v účasti na schůzi věřitelů. V důsledku odmítnutí odvolání zůstane nedotčen výrok I., kterým vzal soud prvního stupně na vědomí zpětvzetí návrhu na oddlužení, a odvolací soud nemá jinou možnost, než potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. o řešení dlužníkova úpadku konkursem, protože rozhodnutí soudu prvního stupně je zcela v souladu s ustanovením § 396 odst. 1 insolvenčního zákona. Dlužníku je tak procesními předpisy odejmuto právo řešit svůj úpadek oddlužením, které mu bylo předcházejícím rozhodnutím soudu povoleno. Výsledek odvolacího řízení je tak předem určen vztahem mezi § 394 odst. 2, § 396 odst. 1 a § 399 odst. 2 insolvenčního zákona tak, že prohlášení konkursu na majetek dlužníka musí být potvrzeno. Odvolací řízení se tak stává prázdným formálním obřadem.