4. Při projednávání odvolání dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že ustanovení § 394 odst. 2 insolvenčního zákona v části, ve které nepřipouští odvolání proti usnesení, kterým insolvenční soud bere na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na oddlužení, je v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Listiny, a proto podal k Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení. Napadané ustanovení brání dlužníku, aby se domáhal ochrany svých práv u soudu z hlediska čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť procesní úprava, která předurčuje výsledek odvolacího řízení ve věci samé, odporuje principům právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Protiústavním důsledkům vyplývajícím z této úpravy práva na odvolání se lze vyhnout pouze zrušením ustanovení § 394 odst. 2 věty za středníkem insolvenčního zákona, neboť jednoznačným zněním zákonné normy je dle čl. 95 odst. 1 Ústavy odvolací soud vázán, neboť toto znění nedává odvolacímu soudu žádnou možnost ústavně konformního výkladu. Právo napadnout rozhodnutí prvoinstančního soudu odvoláním je právo procesní, které je dáno nebo vyloučeno procesními předpisy, avšak rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým vzal na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na povolení oddlužení podle ustanovení § 394 odst. 2 insolvenčního zákona, nelze pokládat za pouhé rozhodnutí o vedení řízení, kterým by soud nebyl vázán. Především vyjadřuje důsledky vyplývající z § 399 odst. 2 insolvenčního zákona a deklaruje zákonnou fikci vyplývající buď z dlužníkovy nečinnosti nebo dokonce hodnotící úvahy soudu. Celá zákonná konstrukce pak s tímto rozhodnutím insolvenčního soudu spojuje další nevratné rozhodnutí o věci samé, které má hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele, kdy pro dlužníka jde o důsledky existenční.