22. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení § 394 v odstavci 2 části věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto je zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že základní příčina protiústavnosti zrušovaného ustanovení spočívá v jeho aplikačním propojení na zjevně protiústavní část ustanovení § 399 odst. 2 věty za středníkem, která zní: „jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět.“. Toto ustanovení zakládající zákonnou fikci zpětvzetí návrhu na oddlužení však Vrchní soud v Olomouci v rámci své rozhodovací činnosti (řízení o opravném prostředku) již přímo neaplikoval, a proto ani neměl aktivní legitimaci k podání návrhu na jeho zrušení. Ta sice nepochybně svědčila Krajskému soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně, avšak ten ji nevyužil. Vymyká se tak i z rozsahu přezkumu před Ústavním soudem, který je vázán návrhem Vrchního soudu v Olomouci.