4. V doplnění předmětného návrhu navrhovatel uvedl, že důvody, pro které považuje napadené ustanovení za rozporné s ústavním pořádkem, se v zásadě shodují s důvody, pro které Ústavní soud shledal protiústavním ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o cestovních dokladech), ve znění účinném do 31. 12. 2004; to učinil ve svém nálezu ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 12/07 (vyhlášen pod č. 355/2008 Sb.). Krajský soud jako navrhovatel přitom poukázal zejména na skutečnost, že napadené ustanovení zákona o cestovních dokladech, ve znění účinném od 1. ledna 2005, neposkytuje správnímu orgánu rozhodujícímu o odnětí cestovního dokladu nebo o odepření vydání cestovního dokladu k žádosti orgánu činného v trestním řízení jakoukoliv možnost úvahy v rámci podmínky, že zásah do práv musí být v demokratické společnosti nevyhnutelný, resp. nezbytný. Je-li totiž splněn zákonný důvod – žádost orgánu činného v trestním řízení, jestliže je proti občanovi vedeno trestní stíhání pro trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody nejméně 3 léta – nemá správní orgán vůbec žádný prostor pro správní uvážení o nezbytnosti či přiměřenosti takového opatření a cestovní doklad musí odejmout nebo jeho vydání odepřít, což ve svých důsledcích výrazně limituje i možnosti přezkumu správním soudem. Citované ustanovení tak omezuje právo držitele cestovního dokladu nebo žadatele o cestovní doklad domáhat se u soudu či u jiného orgánu ochrany svých práv takovým způsobem, aby nebylo vyloučeno ústavně garantované posouzení zásahu do jeho práv z hlediska nevyhnutelnosti či nezbytnosti omezení svobody pohybu. Dle navrhovatele tak napadené ustanovení neumožňuje obecným soudům dostát jejich povinnostem při ochraně základních práv či svobod jednotlivce, jestliže přezkoumávají žádosti orgánu činného v trestním řízení o odejmutí cestovního dokladu nebo o odepření vydání cestovního dokladu osobě, proti které se vede trestní stíhání pro trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody nejméně na 3 léta; to představuje nerespektování principů zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tím je upřeno dotčenému jedinci právo na účinnou soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, což v konečném důsledku vede k porušení čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z toho důvodu postupoval krajský soud podle § 95 odst. 2 Ústavy České republiky.