22. Ústavní soud má sice za to, že není na něm, aby zákonodárci detailně naznačoval, jakou právní úpravu má ohledně posuzované problematiky přijmout. Před jejím přijetím však bude na zákonodárci, aby důkladně a konzistentně uvážil, zda je opravdu únosné, aby o odepření vydání či odnětí cestovního dokladu rozhodovaly správní úřady a správní soudy a zda tato otázka do jejich kompetence vůbec spadá. Ve svých důsledcích jde totiž o zajišťovací institut; rozhodnutí o tom, že je třeba ho použít, by měly činit ty orgány veřejné moci, jež vedou řízení, v němž má být takovýto zajišťovací prostředek použit, tedy orgány činné v řízení trestním. Přezkoumání takového rozhodnutí soudem v témže řízení (tedy v řízení trestním) nese s sebou i řadu nesporných výhod. Nejde jen o operativnost a větší znalost důvodů, pro něž příslušný orgán veřejné moci považoval za nezbytné k zajištění přistoupit, ale především o odstranění nežádoucího prolínání různých procesů vedených různými orgány, tj. orgány činnými v řízení trestním a orgány správními a správními soudy. Na to ostatně upozornil i Senát ve svém vyjádření v citované věci sp. zn. Pl. ÚS 12/07. Zrušením napadeného ustanovení zákona o cestovních dokladech, ve znění účinném od 1. ledna 2005, tedy Ústavní soud nehodlá přisvědčit mínění, dle něhož právě široká diskreční pravomoc správního úřadu, doplněná soudním přezkumem v plné jurisdikci správními soudy, je tou cestou, kterou by se zákonodárce měl a musel vydat.