89. Konečně k tvrzenému rozporu čl. 50 odst. 2, 4 SEU s čl. 2 odst. 3 Ústavy navrhovatel uvádí, že „vystoupení [je] vázané na podmínky, jednostranně určené pokyny Evropské rady. Neboť dle odst. 4 se její člen, zastupující v ní vystupující stát, nesmí podílet na jejích jednáních“. Podle navrhovatele proto nelze „vyloučit, že podmínky obsažené v dohodě o vystoupení mohou být pro vystupující stát např. až ekonomicky likvidační, a donutí ho vzít své rozhodnutí zpět. Čili platí – a opět nejde jen o ČR – že má-li být právo členského státu vystoupit z EU omezeno, tak alespoň za podmínek známých ještě před jeho přistoupením“. Přímo k tvrzenému rozporu navrhovatel uvádí, že
„jestliže se dle odst. 4 člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující stát, nesmí podílet na jednáních, týkajících se jeho státu, tak tím tzv. »Lisabonská smlouva« po dobu zmíněného procesu omezuje i potenciál vystupujícího státu sloužit jeho občanům. A zároveň i jejich právo v tomto směru. Tím odporuje [čl. 2 odst. 3 Ústavy], podle něhož, cit.: »státní moc slouží všem občanům.«“.