13. Senát s odkazem na výše citovanou pasáž z důvodové zprávy k návrhu zákona konstatuje, že se „návrh nepochybně opíral o tradiční postulát suverenity státu v připuštění nebo nepřipuštění cizince na své území. Ilegální pobyt cizince se pak v tomto ohledu jevil jako nezpůsobilý pro využívání ochrany vyplývající ze svobody pobytu (ilegálním pobytem ji cizinec jakoby odmítl).“. Podle Senátu není tato právní úprava v rozporu s procesními zárukami týkajícími se vyhoštění cizinců, které jsou upraveny v čl. 1 Protokolu č. 7 k evropské Úmluvě, který stanoví právo soudního přezkumu pouze pro případ vyhoštění z pobytu povoleného přijímajícím státem. Ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců pak podle Senátu představuje „zákonné garance“ respektování čl. 10 Listiny a čl. 8 evropské Úmluvy (upravující právo na ochranu soukromého a rodinného života), když stanoví, že rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Senát podotýká, že výluka soudního přezkumu však přes četné novely zákona o pobytu cizinců zůstala beze změny.