21. Ministr vnitra se dále domnívá, že je třeba se věnovat souladu napadeného ustanovení s čl. 13 Úmluvy (právo na účinné opravné prostředky při porušení práv a svobod garantovaných Úmluvou). Podle ministra bylo v případu Maaouia proti Francii (citovaném výše v bodu 10 tohoto nálezu) uvedeno, že se čl. 6 Úmluvy o právu na spravedlivý proces nevztahuje na azylové a imigrační oblasti, dopadá na ně však čl. 13 Úmluvy. Ten „lze použít pouze ve spojení s jiným právem či svobodou, které Úmluva garantuje, nejde tedy o autonomní ustanovení. Judikatura soudu určila určité požadavky na kvalitu přezkumu, které musí být splněny, aby bylo vyhověno podmínkám čl. 13. Podobně lze podmínky vztáhnout i na fungování základních procesních záruk upravených v čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.“. Ministr vnitra se domnívá, že „podle [ESLP] musí efektivní prostředek umožnit, aby se kompetentní orgán zabýval podstatou případu a mohl zjednat účinnou nápravu. Dle soudu čl. 13 [Úmluvy] neurčuje, o jaký druh opravného prostředku se musí jednat, a nepožaduje ani, aby rozhodujícím orgánem byl soud. Nicméně pravomoci a procesní záruky, kterými orgán disponuje, jsou relevantními v tom směru, zda jde o účinný opravný prostředek.“. V mnoha případech ESLP podle názoru ministra „akceptoval různorodé orgány nesoudního typu jako vyhovující požadavkům čl. 13.“. Podle ministra ESLP „akcentuje pravomoc orgánu poskytnout efektivní opravný prostředek před formálním charakterem orgánu“, přičemž (bez toho, že by poukázal na konkrétní rozhodnutí ESLP) uvedl základní charakteristiky, které by měl daný orgán vykazovat. Jsou to 1. nezávislost na orgánu, který se měl dopustit porušení, 2. možnost cizince vyslovit své argumenty podobně, jako by mohl učinit u soudu, 3. rozhodující orgán musí vydávat závazná rozhodnutí, a konečně 4. cizinec může efektivně těžit z úspěchu ve své věci. Absence některé z těchto charakteristik může podle názoru ministra být nahrazena soustavou opravných prostředků.