25. Ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života poskytuje podle veřejného ochránce práv i čl. 10 odst. 2 Listiny. Jestliže právo na tuto ochranu patří mezi základní práva a svobody, pak nesmí být rozhodnutí o vyhoštění podle veřejného ochránce práv vyloučeno ze soudního přezkumu, bez ohledu na to, zda se jedná o cizince pobývajícího na území České republiky oprávněně, či nikoliv. Tutéž argumentaci pak lze podle veřejného ochránce práv použít i pro čl. 3 a 8 Úmluvy ve spojení s čl. 13, přičemž s „ohledem na absolutní charakter [prvně jmenovaného práva] může být deficit soudního přezkumu u namítaného porušení ještě závažnější.“. Veřejný ochránce práv uvádí, že „na základě šetření celé řady podnětů směřujících do této oblasti [nepovažuje] s ohledem na povahu vyhoštěním ohroženého práva standardní odvolací řízení k nadřízenému správnímu orgánu (Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie) za účinný právní prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy“, přičemž podotýká, že „ve vztahu k čl. 3 [Úmluvy] je tento nedostatek ještě markantnější.“. Přes některé změny v právní úpravě nepovažuje veřejný ochránce práv „stávající mechanismus ochrany vyhošťovaného cizince s předchozím neoprávněným pobytem – co do možného zásahu do práva na ochranu soukromého a rodinného života – za vyhovující a [postrádá] pojistku právě v podobě soudního přezkumu.“. Veřejný ochránce práv i „nadále [shledává] v individuálních případech na straně správních orgánů nedostatečnou aplikaci a znalost judikatury [ESLP], resp. u občanů EU a jejich rodinných příslušníků i judikatury Evropského soudního dvora.“.