40. Tento závěr potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, jíž se navrhovatel, ministr vnitra i veřejný ochránce práv (viz body 10, 19 a 24 tohoto nálezu) dovolávají, ačkoliv z ní činí vzájemně protichůdné závěry. Evropský soud pro lidská práva totiž sice uznal „zájem smluvních států na udržení veřejného pořádku, zejména při výkonu jejich práva kontrolovat vstup, pobyt a vyhoštění cizinců, jež vychází z ustáleného práva mezinárodního a je omezeno pouze jejich povinnostmi, jež vyplývají ze smlouvy“, zároveň ale zdůraznil, že „v případech, kde by relevantní rozhodnutí představovala zásah do práv chráněných odstavcem 1 článku 8, musí být prokázáno, že jsou »nezbytná v demokratické společnosti«, což znamená, že jsou ospravedlnitelná na základě naléhavé společenské potřeby, a zejména, že jsou přiměřená vzhledem k legitimnímu cíli, který sledují“ (Moustaqui proti Belgii, citováno výše v bodu 24 tohoto nálezu, bod 43 a navazující judikatura Evropského soudu pro lidská práva). Tím Evropský soud pro lidská práva potvrdil, že autonomie smluvních států při rozhodování o vyhoštění cizince je limitována základními právy těchto cizinců, např. právem na ochranu před neoprávněnými zásahy do osobního a rodinného života stanoveným čl. 8 Úmluvy (jako tomu bylo v případu Moustaqui proti Belgii), právem na život a zákazem mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, chráněnými na základě čl. 2 a 3 Úmluvy, kterému by vyhoštěný cizinec mohl být případně vystaven v zemi, do které je vyhoštěn (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mamatkulov a Askarov proti Turecku č. 46827/99 a 46951/99 ze dne 4. 2. 2005).