48. K námitce navrhovatele, že je nezbytné respektovat závěry, ke kterým dospěl Evropský soud v rozsudku ze dne 21. října 2003 ve věci Kreditní a průmyslové banky proti České republice, Ústavní soud uvádí, že v daném případě se jednalo o zavedení nucené správy v bance na dobu od 30. září 1993 do 31. března 1994. Banka v době zavedení nucené správy nepřestala existovat a banku zastupoval nucený správce, který byl zapsán i do obchodního rejstříku. K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy banka namítala, že neměla opravný prostředek ke správnímu rozhodnutí České národní banky zavést nucenou správu nebo k následným správním a soudním rozhodnutím. Evropský soud v citovaném rozsudku připomenul, že „... tam, kde (jako v posuzovaném případě) rozhodnutí přijatá správními orgány, které rozhodují o občanských právech a závazcích, sama nesplňují požadavky čl. 6 Úmluvy, je nezbytné, aby taková rozhodnutí podléhala následné kontrole soudního orgánu s plnou jurisdikcí, který poskytuje záruku ochrany tohoto článku (viz např. Albert a Le Compte proti Belgii, 1983, Ortenberg proti Rakousku, 1994, Bryan proti Spojenému Království, 1995)“. Podstatou v dané věci byla neexistence účinného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu o zavedení nucené správy. V projednávaném případě se oproti rozhodnutí ve věci Kreditní a průmyslové banky jedná o zcela jiný případ, který nelze na danou věc aplikovat. V případě řízení ve věcech obchodního rejstříku, konkrétně v případě podání návrhu a aplikace napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., soud provede posouzení návrhu z hlediska formálních předpokladů. Neshledá-li překážky k rozhodnutí ve věci, provede zápis do rejstříku bez vydání rozhodnutí. V rejstříkovém řízení se z hlediska hmotného práva notářský zápis jako veřejná listina totiž nepřezkoumává (§ 134 o. s. ř.), pokud z jeho obsahu plyne, že zjištění hmotněprávních podmínek pro vznik, změnu nebo zánik zapisovaných skutečností učinil notář (§ 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb.). Provedení zápisu nelze tedy za rozhodnutí označit, je pouze úkonem soudu (§ 36 a násl. o. s. ř.). Z povahy tohoto úkonu soudu plyne, že proti němu není přípustný opravný prostředek (není tu žádný výrok, se kterým by mohl účastník řízení nesouhlasit). Věc Kreditní a průmyslové banky proti České republice na posuzovanou věc tedy nedopadá a odkaz na ni nepovažuje Ústavní soud za případný.