50. Ústavní soud v citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 720/01 dále konstatoval, že: »Právo na soudní a jinou právní ochranu zaručuje každému, aby se mohl svého práva domáhat stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Nelze tudíž považovat za porušení nebo omezení citovaného práva na soudní ochranu případ, kdy podle právní úpravy akcionáři akciové společnosti nejsou účastníky rejstříkového řízení, za situace, kdy právo na soudní a jinou právní ochranu jim není odepřeno právě s ohledem na ustanovení § 131 ve spojení s ustanoveními § 220h, 220k, 220l a 220p obchodního zákoníku. Akcionáři akciové společnosti se tedy mohou svých práv domáhat u nestranného a nezávislého soudu jiným způsobem, než účastenstvím v rejstříkovém řízení (včetně možnosti uplatnit výhrady proti tomuto jinému řízení následně i u Ústavního soudu). Dle názoru Ústavního soudu rozhodnutím rejstříkového soudu nedošlo k neústavnímu omezení vlastnického práva stěžovatelů coby akcionářů, neboť možnosti právní ochrany jejich majetkových práv spojených s vlastnictvím akcií jim zůstaly přiměřeně zachovány, nehledě k tomu, že samotné vlastnictví akcií nezaručuje akcionářům neměnné postavení ani absolutní rovnost akcionářů, neboť rozsah akcionářských práv je odvozen od počtu akcií shodné nominální hodnoty a z povahy podstaty akciové společnosti vyplývá možnost „rizika“ změn postavení jejích společníků, zejména minoritních akcionářů. Ústavní soud má tak za to, že takto konstruovaná právní úprava, tj. nemožnost účasti akcionáře v rejstříkovém řízení s poukazem na uvedené ostatní možnosti uplatňování jeho práv v odlišných samostatných řízeních, má z pohledu proporcionality v konkurenci stojících vlastnických a od nich posléze odvozených dalších práv většinových a menšinových akcionářů, jakož i jejich z povahy věci plynoucích odlišných zájmů své ústavně akceptovatelné odůvodnění. Jinými slovy, lze v tomto směru v naznačených souvislostech konstatovat mutatis mutandis závěry vyjádřené v usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 324/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 10, usnesení č. 8, str. 363), dle jehož rationis decidendi „pokud je někdo vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do vlastnického práva. Opatření, která k tomuto stavu směřují, však musí vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a imperativy na ochranu základních práv jednotlivce. Musí tedy existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mellachen a spol., 1989, A-169).“«. Ústavní soud konstatuje, že od závěrů uvedených v citovaném usnesení se nemá důvodu odchýlit ani v posuzovaném případě, i když u obou případů se jedná o poněkud odlišný právní základ. Oba návrhy však spojuje snaha navrhovatelů řešit v rámci rejstříkového řízení svá hmotná práva upravená obchodním zákoníkem.