4. Navrhovatel totiž dospěl k názoru, že pokud byly důvodem poskytnutí jednorázového příspěvku důchodci změny ve výši daně z přidané hodnoty, pak adresátem této jednorázové výpomoci je osoba žijící na území státu, který změny ve výši daně z přidané hodnoty zákonem přijal; nárok na příspěvek proto musí mít především důchodci žijící na území České republiky bez ohledu na to, zda mají nárok na výplatu důchodu (části důchodu) z českého důchodového pojištění, či z cizího, např. slovenského důchodového pojištění. Jinak se – podle názoru navrhovatele – dostává právní úprava do rozporu s Nařízením č. 1408/1971 EHS, které má zabránit tomu, aby občan trvale bydlící v členském státu EU byl vyňat z výhod náležejících ostatním jeho obyvatelům pouze proto, že je poživatelem důchodu vypláceného druhým členským státem. Dále vyslovil názor, že v projednávané věci došlo rovněž k porušení článku 17 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb.) a článku 11 Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 117/2002 Sb. m. s.), neboť státní sociální dávkou ve smyslu článku 17 Smlouvy je z hlediska svého účelu i předmětná kompenzace z roku 2004. Skutečnost, že skupině důchodců, kteří trvale žijí na území České republiky, ale nemají nárok na výplatu důchodu z českého důchodového pojištění, zákon nárok na jednorázový příspěvek upírá, považuje navrhovatel za nerovnost, která objektivní a rozumné důvody postrádá.