52. Lze též uvést, že co do smyslu a účelu základního práva na informace není (v zásadě) podstatné, zda se nepravomocný rozsudek týká soukromoprávního sporu (např. mezi státem jako vlastníkem a třetí osobou aj.) nebo věci veřejnoprávní. Smyslem a účelem práva na informace je totiž veřejná kontrola výkonu státní (tedy i soudní) moci; ta je z logiky věci realizována - a tím i způsobilá podléhat legitimní kontrole - nejen v rozhodování o veřejnoprávních věcech, ale i v rozhodování ve sporech soukromoprávních (i v tomto posledně uvedeném případě jde o autoritativní rozhodování o právech a povinnostech osob, které může být kupř. zneužito aj.). Z hlediska teleologie čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy může rozdíl mezi rozhodováním soukromoprávních sporů a veřejnoprávních věcí spočívat toliko v míře (nikoli v principu) zájmu veřejnosti, neboť ta může být často vyšší v případě projednávání věci veřejného zájmu; veřejnost pak bude kontrolovat nejen samotné počínání soudu, ale bude mít zájem znát, příp. hodnotit skutkové informace o tom, co se událo před zahájením soudního řízení, kupř. o hospodaření státu. Veřejný zájem je možné shledávat - jak ostatně konstatoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06 ze dne 24. 1. 2007 (N 10/44 SbNU 129) - i v činnosti státu v podobě hospodaření s majetkem státu; hospodaření s majetkem státu se mj. děje uzavíráním soukromoprávních smluv, což v budoucnu může generovat právě i soukromoprávní spory. V citovaném nálezu Ústavní soud mj. aproboval názor Nejvyššího správního soudu v tehdejším řízení, dle kterého jednání státního podniku lze kvalifikovat jako jednání ve veřejném zájmu z důvodu podnikání s využitím státem svěřeného majetku. Ústavní soud v citovaném nálezu poukázal též na názory části odborné literatury, dle které je možné pod pojem „veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky“ ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím (a tedy pod subjekt povinný poskytnout informace) zahrnout i obchodní společnosti zakládané státem.