I. A) Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. V řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 331/10 se stěžovatel M. Z. domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 10 To 125/2009, neboť měl za to, že jím vrchní soud porušil ústavně zaručené právo garantované čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a také práva zakotvená v čl. 5 odst. 1 písm. c), čl. 5 odst. 3 a 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „ Úmluva“). Usnesením Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2009 č. j. 34 T 3/2008-9891, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu. Na základě stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni vrchní soud propouštěcí usnesení krajského soudu zrušil, stěžovatele ponechal ve vazbě a jeho žádost o propuštění na svobodu zamítl.
2. Podstatou ústavní stížnosti jsou pochybnosti stěžovatele o tom, že poté, co byl nad ním vynesen zprošťující rozsudek a bylo rozhodnuto o jeho propuštění z vazby na svobodu soudem nalézacím, rozhodl stížnostní soud o stížnosti státního zástupce, který zároveň podal i odvolání do zprošťujícího rozsudku, o ponechání stěžovatele ve vazbě. Tento postup je podle stěžovatele v rozporu s čl. 5 odst. 3 Úmluvy v interpretaci traktované Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) od roku 1968 (rozhodnutí Wemhoff v. SRN ze dne 27. 6. 1968). Porušení základních práv spatřoval stěžovatel dále v tom, že mu nebylo vrchním soudem umožněno osobní slyšení v rámci rozhodování o trvání vazby. Podle stěžovatele bylo též rozhodnutí vrchního soudu pro své povšechné odůvodnění v podstatě nepřezkoumatelné.
3. Druhý senát Ústavního soudu nepovažoval za ústavně konformní část za středníkem věty druhé § 74 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť odporuje požadavku na přiměřenost omezení osobní svobody vazbou, když nerespektuje požadavek na prokázaní přítomnosti zesílených důvodů pro další omezení osobní svobody vazbou, který vyplývá jak z judikatury Ústavního soudu [nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)*)], tak z judikatury ESLP (Wemhoff v. SRN ze dne 27. 6. 1968, Labita v. Itálie ze dne 6. 4. 2000, Rokhlina v. Rusko ze dne 7. 4. 2005, dostupné na http://www.echr.coe.int), resp. tento požadavek doslova popírá. Proto plénu Ústavního soudu předložil návrh na zrušení citovaného ustanovení.
I. B) Vyjádření účastníků řízení
4. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.
5. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, zastoupená předsedou Ing. Miloslavem Vlčkem, ve svém vyjádření ze dne 12. 3. 2010 pouze rekapitulovala průběh legislativního procesu vedoucího k přijetí platného znění napadeného ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem trestního řádu. Zároveň vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
6. Senát Parlamentu České republiky, zastoupený předsedou MUDr. Přemyslem Sobotkou, ve vyjádření ze dne 12. 3. 2010 rovněž popsal legislativní proceduru přijetí platného znění napadeného ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem trestního řádu (novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb.) Senátem. Dále uvedl, že celá projednávaná novela představovala změny trestního řízení s reformními ambicemi a ve svém celku věcně i právně sledovala progresivní směr tzv. průchodnosti a vymahatelnosti práva. Senátní projednávání novely se přímo nedotklo inkriminované části právní úpravy; rozprava ale byla vedena k jiné, částečně porovnatelné materii dané novely, tj. k novému oprávnění státního zástupce k tzv. prodlužování vazby v přípravném řízení. Tento návrh na silnější oprávnění státního zástupce Senát po kritickém výborovém i plenárním projednávání nakonec nerevidoval. Z kontextu vedení rozpravy se lze dohadovat o příklonu Senátu k názoru předkladatele, že bylo třeba změněné postavení státního zástupce v trestním řízení náležitě promítnout i do institutu vazby. Rovněž Senát vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.