14. Zásah do osobní svobody je nutno posuzovat vždy z hlediska času; protože je vazba institutem výjimečným, může trvat jen po nezbytně nutnou dobu. Trvá-li déle než dobu nezbytně nutnou, stává se opatřením nepřiměřeným, nepřípustně zasahujícím do základního práva na osobní svobodu jednotlivce garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, jemuž je za dané situace třeba přiznat prioritu. Podle ESLP je pak „pokračování omezení osobní svobody ospravedlněno pouze tehdy, existují-li specifické indikace skutečné potřeby veřejného zájmu, které, nehledě na presumpci neviny, převáží nad principem respektování osobní svobody“ [srov. např. rozhodnutí ve věci Letellier proti Francii ze dne 26. 6. 1991, Muller proti Francii ze dne 17. 3. 1997, Punzelt proti České republice ze dne 25. 4. 2000 nebo Jecius proti Litvě ze dne 31. 7. 2000, srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Pokračující omezení osobní svobody vazbou musí být ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti. Plynutím času naopak ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce.