35. To plyne ostatně též z axiomy rozumného ústavodárce. S ní by totiž kolidovala představa, že by ústavodárce ponechal zákonodárci, v jehož kompetenci zakotvit fundamentální ústavní hodnoty v podobě základních práv a svobod (obsažené v Listině) však současně nedůvěřoval (proto je sám zakotvil), v zásadě volný prostor pro zakotvení vlastního obsahu jednoho z fundamentálních principů právního státu v podobě garance soudní ochrany subjektivních veřejných práv, tj. kdy ještě se jednotlivec může domoci ochrany svých práv a kdy již nikoli. V takovém hypotetickém případě by tak ústavodárce v podstatné části degradoval tento klíčový princip právního státu prakticky na princip toliko zákonný [s ohledem na (zásadně) jeho obsahové stanovení vůlí „obyčejného“ zákonodárce].