46. Ústavní soud poukazuje i na přiměřenou aplikaci rozsudku senátu (páté sekce) Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kohlhofer a Minarik proti České republice (stížnost č. 32921/03, 28464/04 a 5344/05). ESLP se v tomto rozhodnutí zabýval třemi stížnostmi. Stěžovatelé coby menšinoví akcionáři namítali, že po zápisu usnesení o zrušení společnosti a převodu jmění na hlavního akcionáře do obchodního rejstříku nemají možnost napadnout toto rozhodnutí ani smlouvu o převodu jmění. ESLP v citovaném rozsudku konstatoval, že omezení přístupu k soudům bylo zákonné v tom smyslu, že bylo upraveno vnitrostátním právem, a bylo i legitimní co do sledovaného veřejného cíle (zájmu), jímž je podpora „stability v obchodních kruzích zamezením zneužívání opravných prostředků proti usnesení“ (srov. bod 102 in fine). Nicméně současně dospěl k závěru, že takovéto omezení přístupu k soudům je nepřiměřené ve vztahu ke sledovanému legitimnímu cíli. ESLP také konstatoval, že žalobu na náhradu škody či na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za porušení základních práv společníka není možné považovat za právní prostředek ke zmírnění účinků ustanovení § 131 odst. 3 písm. c) obchodního zákoníku v souvislosti s hlavním předmětem řízení [srov. např. následující text citovaného rozsudku: „101. Pokud jde o tvrzení vlády, že stěžovatelé měli možnost hájit své zájmy jiným způsobem, například domáhat se samostatného soudního přezkumu vypořádání zaplaceného hlavním akcionářem nebo podat žalobu na náhradu škody či na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za porušení základních práv společníka, Soud podotýká, že tato řízení mají jiný cíl a zabývají se samostatnou otázkou peněžního zadostiučinění. Mimoto přiměřené zadostiučinění mohlo být požadováno pouze za porušení základních práv společníka. Vláda neprokázala, že tyto právní prostředky mohly vést k projednání otázky platnosti usnesení za okolností srovnatelných s přezkumem v rámci řízení o vyslovení neplatnosti. Není je tedy možné považovat za prostředek ke zmírnění účinků ustanovení § 131 odst. 3 písm. c) obch. zák. v souvislosti s hlavním předmětem řízení. Stejně tak je nelze považovat za účinné prostředky nápravy, které má stěžovatel povinnost vyčerpat (viz § 74 výše), což je otázka, kterou Soud spojil s posouzením odůvodněnosti (viz § 80 výše) ... 105. Pokud jde o přiměřenost tohoto omezení, Soud uvádí, že stejně jako v případě stížnosti č. 32921/03 argumentuje vláda existencí alternativních právních prostředků, díky nimž je omezení slučitelné s Úmluvou. Soud dále uvádí, že podle jeho výše uvedeného názoru nebyly tyto cesty prostředkem nápravy, který bylo třeba vyčerpat ve smyslu článku 35 odst. 1 Úmluvy, a stejně tak tyto prostředky nemohly dostatečně zmírnit újmu na právech menšinových akcionářů způsobenou tímto omezením (viz § 101 výše). Jestliže právo třetí stěžovatelky na přístup k soudu bylo omezeno v důsledku působení § 220h odst. 4 obch. zák. podobným způsobem jako v případě stížnosti č. 32921/03, Soud konstatuje, že dostupnost alternativních prostředků nápravy nemohla v případě dané stížnosti splňovat požadavky článku 6 odst. 1 Úmluvy.“].