3. Stěžovatel ve své stížnosti rovněž uvedl, že mu v rámci rozvodového řízení manželka navrhovala řešení otázky skutečného otcovství druhého narozeného dítěte, pokud on ustoupí ze svých právních nároků v rámci majetkového vypořádání jejich společného jmění. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti k tomu (již bývalá) manželka stěžovatele uvedla: „Je pravda, že jsem v rámci vypořádání společného jmění manželů nabízela stěžovateli komplexní řešení tak, že budeme řešit otázku otcovství, a požadovala jsem na něm, aby [po mně] nechtěl vyplatit tržní hodnotu družstevního bytu, který na mě byl převeden bezplatně mými prarodiči za trvání manželství, a tudíž pokud jsem musela vyplatit stěžovateli polovinu tržní hodnoty družstevního bytu, byl značně finančně zvýhodněn, takže dnes nemůže tvrdit, že můj postoj je nemorální. Byl to stěžovatel, kdo striktně trval na svých právech a na majetkovém vyrovnání, které bylo sice v souladu se zákonem, ale rozhodně nebylo v pořádku z hlediska faktického“. Jak je výše uvedeno, stěžovatel na toto „komplexní řešení“ nepřistoupil.