4. Namísto toho podal stěžovatel dne 17. 1. 2005 státnímu zastupitelství podnět k podání návrhu na popření otcovství ve smyslu § 62 zákona o rodině. Tomu však Nejvyšší státní zastupitelství nevyhovělo. V odpovědi stěžovateli ze dne 18. 7. 2005 státní zástupkyně uvedla, že takový návrh je „opatřením zcela výjimečné povahy“, přičemž do „ustálených statusových poměrů dítěte lze jejím prostřednictvím zasáhnout mimo jiné jen za splnění zákonem stanovené podmínky zájmu dítěte na popření otcovství“. Zdůraznila, že by to bylo možné „pouze v případě, že lze spolehlivě prokázat, že muž, jemuž svědčí zákonná domněnka otcovství, dítě nezplodil“. Právě tuto skutečnost nepovažovala státní zástupkyně za prokázanou. Uvedla, že „důkaz znaleckým posudkem v rámci šetření podnětu ... provést nelze“, zároveň však výsledek testu DNA provedeného soukromou společností „v žádném případě není důkazem, o který by mohlo být případně opřeno žalobní tvrzení nejvyšší státní zástupkyně“. Podle sdělení státní zástupkyně manželka stěžovatele „na státním zastupitelství uvedla, že v době rozhodné pro početí se intimně stýkala (pouze se stěžovatelem) a že s případnou účastí svou a syna L. na znaleckém posudku nesouhlasí“. Obdobnou odpověď stěžovatel obdržel i na svoji žádost o přezkoumání vyřízení jeho původního podnětu v září 2005.