7. Za prvé podle názoru stěžovatele stanovení počátku běhu zákonné prekluzivní lhůty pro podání návrhu na popření otcovství k okamžiku, kdy se domnělý otec dozví, že se narodilo dítě, neobstojí z hlediska základního práva na ochranu rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 2 Úmluvy. S odkazem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“ nebo „ESLP“), konkrétně rozsudek ve věci Kroon a další proti Nizozemí (rozsudek senátu ESLP ze dne 27. 10. 1994, stížnost č. 18535/91, všechna dále citovaná rozhodnutí Evropského soudu jsou dostupná v databázi HUDOC, http://www.echr.coe.int/ECHR/EN//Header//Case-Law/HUDOC/HUDOC+database/), se stěžovatel domnívá, že čl. 8 Úmluvy zaručuje zrušení (anulování) rodinných vazeb, které nejsou výsledkem biologického spojení, aby biologická a společenská realita převážila nad právními domněnkami a nad požadavkem právní jistoty vztahů a aby jakákoliv domněnka otcovství mohla být účinně vyvrácena. Stěžovatel poukázal i na rozsudek ESLP ve věci Shofman proti Rusku (rozsudek senátu ESLP ze dne 24. 2. 2006, stížnost č. 74826/01), kde podle názoru stěžovatele Evropský soud rozhodoval o téměř identických skutkových a právních okolnostech. Podle tohoto rozsudku je odepření úpravy statusových poměrů dítěte, určených na základě zákonné domněnky otcovství, v důsledku prekluzívní lhůty pro podání žaloby na popření otcovství, která je vázána na okamžik, kdy se otec určený zákonnou domněnkou dozvěděl o narození dítěte, v rozporu s Úmluvou. Zavedení popěrné lhůty pro popření otcovství je podle Evropského soudu ospravedlnitelné snahou zajistit právní jistotu v rodinných vztazích a chránit zájmy dítěte, ovšem pouze v případech, kdy stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem nezletilého dítěte od prvního dne života dítěte, ale z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (stěžovatel odkazuje i na další rozhodnutí Evropského soudu - rozhodnutí senátu ESLP o nepřijatelnosti ze dne 19. 10. 1999, Yildirim proti Rakousku, stížnost č. 34308/96 a rozsudek senátu ESLP ze dne 28. 11. 1984, Rasmussen proti Dánsku, stížnost č. 8777/79).