26. Na druhou stranu, zabezpečení obecného požadavku shody biologického a právního otcovství nemůže vést k nepřiměřenému zásahu do soukromého života rodičů dítěte, jenž by spočíval v povinnosti sdělit orgánům veřejné moci skutečnosti z jejich intimního života. To by bylo nezbytné v případě, že by otázka otcovství musela být určena mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Takovýto požadavek by ale zásadním a z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života nepřiměřeným způsobem zasahoval do soukromé sféry jednotlivců, do existence vzájemné důvěry rodičů dítěte. Právní otcovství rodičů je tak určováno na základě domněnek, které vycházejí z kulturního rámce společnosti a umožňují, aby k určení otcovství došlo bez nadměrných formálních požadavků. Tomu odpovídá i tzv. první domněnka otcovství vyjádřená v § 51 odst. 1 zákona o rodině, podle něhož se, stručně řečeno, považuje za otce dítěte manžel matky. Uvedená domněnka, jež nacházela své vyjádření již v římském právu (pater est quem nuptiae demonstrant, tedy „otcem je ten, kdo se s ženou oženil“), tak vychází z předpokladu, že manžel matky je zároveň i skutečným otcem dítěte.