36. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu a Evropského soudu tedy lze shrnout, že otázka existence shody mezi biologickým a právním otcovstvím se promítá do základního práva osoby v postavení právního otce, která tvrdí, že není biologickým otcem dítěte, na ochranu soukromého nebo rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a rovněž do práva dítěte znát své rodiče, zakotveného v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Určení právního otcovství pouze na základě zákonné domněnky, aniž by byla dána dostatečná možnost právními prostředky zpochybnit otázku shody právního a biologického otcovství a současně se domáhat zrušení právního otcovství v případě, že neodpovídá otcovství biologickému, může za určitých okolností představovat porušení tohoto práva. Nelze však dospět k závěru, že trvání právního otcovství, aniž by odpovídalo biologické realitě, znamená bez dalšího porušení základního práva právního otce na soukromý a rodinný život ze strany veřejné moci. Je totiž nezbytné vzít v úvahu, zda existuje zájem dítěte na trvání takovéhoto stavu, jakož i to, zda právní otec věděl nebo mohl vědět, že není biologickým otcem, měl možnost domáhat se před orgánem veřejné moci určení, že není právním otcem, a nakonec zda tuto možnost i skutečně využil.