3. K meritu věci navrhovatel, po citaci napadeného ustanovení, toliko připomenul, že nesprávný úřední postup není zákonem definován, a to vzhledem k mnohosti jeho forem, avšak jeho formulace je vágní, takže výklad tohoto ustanovení vede v praxi k tomu, že jakákoli normotvorná činnost orgánu veřejné moci je de facto nepostižitelná, a to i v případě, že orgán veřejné moci překročí své zmocnění při odvozené normotvorbě, a tak orgány i vláda mohou libovolně a svévolně při odvozené normotvorbě překračovat zmocnění, aniž by v případě, že takovým postupem způsobí jinému škodu, za porušení své povinnosti odpovídaly. To je v rozporu se zněním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), který stanovuje meze výkonu státní moci tak, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a čl. 4 odst. 3 Listiny pak uvádí, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, a konečně čl. 36 odst. 3 Listiny pak říká, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dále navrhovatel doplnil, že při posuzování, zda výše uvedený postup vlády při vydávání citovaných rozhodnutí je nesprávným úředním postupem, neshledal jinou možnost než výše popsaný postup vlády posoudit podle hmotněprávní normy, jejíž zrušení žádá.