18. Ústavní soud považuje za nezbytné posoudit skutečné pohnutky navrhovatele vedoucí k formulaci návrhu na zrušení napadeného ustanovení. Je zřejmé, že pravý motiv návrhu spočívá v nesouhlasu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozhodnutí o dovolání, který interpretuje „nesprávný úřední postup“ tak, že jím není normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci (srov. odůvodnění na str. 4 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007 č. j. 25 Cdo 2064/2005-131), a v neochotě řídit se tímto názorem. Konkrétně to znamená, že nejde o neurčitost či vágnost formulace napadeného ustanovení, ale o to, zda nesprávný úřední postup zahrnuje i vydání normativního právního aktu moci výkonné, který byl v rozporu s normou vyšší právní síly. Závěr Nejvyššího soudu odpovídá i právnímu názoru Ústavního soudu vyjádřenému ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (136/2009 Sb.). Výjimečnost práva na náhradu újmy vzniklé v důsledku protiprávní nečinnosti zákonodárce (o kterou zde nejde) Ústavní soud vyvodil přímo z ústavního pořádku a z nálezu Ústavního soudu.