3. Navrhovatel konstatoval, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08 vyslovil právní názor, že protiústavnost ustanovení § 394 odst. 2 insolvenčního zákona, části věty za středníkem, spočívala v jeho aplikačním propojení na zjevně protiústavní část § 399 odst. 2 (větu za středníkem) insolvenčního zákona, která zní: „jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět“. Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil, že jednou ze základních zásad ovládajících civilní proces je zásada dispoziční. Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení je dispozitivním úkonem dlužníka a z jeho povahy vyplývá, že nemůže být obsahem právní fikce, tj. nemůže být stanoveno, že dlužník vzal návrh zpět, ačkoliv tak fakticky neučinil. Fikce zpětvzetí návrhu konstruovaná ustanovením § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem insolvenčního zákona je proto dle citovaného nálezu v rozporu s povahou civilního procesu.