6. Z takto vymezených důvodů dospěl navrhovatel k závěru, že ustanovení § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem insolvenčního zákona je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Jestliže je dispoziční oprávnění účastníka řízení nahrazeno právní fikcí, v jejímž důsledku dochází na základě nečinnosti účastníka či dokonce toliko na základě hodnotící úvahy soudu k zastavení celého řízení, je taková konstrukce dle navrhovatele rovněž v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny. Navrhovatel tedy v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) předložil věc Ústavnímu soudu, aby svým nálezem ustanovení § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem insolvenčního zákona zrušil dnem, který v nálezu určí.