47. Návrh označený jako II.b představuje dvě samostatné části. V prvé části se navrhuje zrušení možnosti přidělit soudce v zájmu využití jeho zkušeností k Ministerstvu spravedlnosti, přičemž o jeho přidělení rozhoduje ministr spravedlnosti se souhlasem soudce a po projednání s předsedou soudu, k němuž je soudce přidělen podle § 67 nebo přeložen podle § 71 a 72 zákona o soudech a soudcích k výkonu funkce. Pro posouzení ústavní stránky věci zde má zásadní význam skutečnost, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (č. 349/2002 Sb.) bylo ustanovení § 68 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, v tehdy platném znění, ve slovech „ministerstvu nebo“ jako neústavní zrušeno pro rozpor s čl. 82 odst. 3 Ústavy. Zákon č. 192/2003 Sb. v bodě 11 do § 68 odst. 1 zrušené ustanovení ve slovech „ministerstvu nebo“ opět vrátil, stejně jako (bodem 20) v § 99 odst. 1 písm. c), kde bylo toto ustanovení citovaným nálezem rovněž zrušeno. Ústavní soud poznamenává, že stejně tak s přidělením soudců k Ministerstvu spravedlnosti počítá § 68 odst. 4 zákona o soudech a soudcích. Toto ustanovení však nebylo napadeno ani v řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 7/02, ani v projednávané věci. V citovaném nálezu (č. 349/2002 Sb.) Ústavní soud dospěl k závěru, že imanentním rysem soudcovské funkce je kontinuálnost jejího výkonu. Proto členství v poradních orgánech ministerstva, vlády i obou komor Parlamentu, stejně jako plnění úkolů těchto odlišných složek státní moci, je v rozporu s principem dělby moci, nehledě k tomu, že osobní a mimosoudní vazby, k nimž při takové činnosti dochází, nevyhnutelně zvyšují pravděpodobnost možného střetu zájmů a činí tak nestrannost v podobě nepodjatosti soudců zpochybnitelnou. V platném znění zákona o soudech a soudcích byl tento neústavní stav ještě dále podtržen tím, že doba přidělení se nyní prodloužila až na tři roky oproti možnosti přidělení na dobu jednoho roku ve zrušeném § 68 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, ve znění platném do 1. července 2003, kdy bylo toto ustanovení zrušeno nálezem č. 349/2002 Sb. Tím je požadavek kontinuálního výkonu soudcovské funkce ještě více zpochybněn a naopak námitka sepětí s výkonnou mocí stává se ještě závažnější. To je navíc třeba vidět v souvislosti s tím, že proces přípravy, výběru a přidělování soudců je v České republice, ve srovnání se státy s rozvinutou soudcovskou samosprávou, v rukou výkonné moci, zejména pak Ministerstva spravedlnosti. Ústavnímu soudu je známo, že tato praxe je možná i v jiných státech (Francie, Švédsko, SRN, Itálie, Polsko, Slovensko, Rakousko), avšak pro posouzení této otázky je nutné přihlížet ke specifickým poměrům v České republice a k roli Ministerstva spravedlnosti při přípravě na soudcovskou funkci a při kariérním postupu soudců, stejně jako k délce přeložení a náplni činnosti přeložených soudců u jiných státních orgánů v jiných státech. Proto Ústavní soud setrval na svém právním názoru v nálezu Pl. ÚS 7/02 (č. 349/2002 Sb.) a nadále považuje přidělování soudců k plnění úkolů v rámci jiné větve státní moci za činnost odporující čl. 82 odst. 3 Ústavy, a vzhledem k tomu, že tento právní názor Ústavní soud již jednou vyslovil (nález Pl. ÚS 7/02), tak i čl. 89 odst. 2 Ústavy; v tomto ohledu se rovněž ztotožňuje s připomenutím navrhovatele ohledně požadavku zachování tzv. vnější či objektivní nezávislosti soudce, který by se takovým způsobem měl účastníkům řízení, ale i veřejnosti jevit.