59. Výše uvedené však neznamená, že má zákonodárce, stejně jako jmenující orgán, tj. prezident republiky, možnost volné úvahy. Ústavní soud v rámci rozhodování o postavení a roli soudní moci již vícekrát zdůraznil, že není možné klást důraz pouze na jazykový výklad. Postavení prezidenta republiky ve vztahu k soudní moci (včetně jmenovacích kompetencí) je třeba vykládat z hlediska pravidel dělby moci a potřeby zajistit nezávislost výkonu soudnictví. Prezident republiky proto musí respektovat základní ústavní východiska úpravy postavení, organizace a fungování soudní soustavy jako celku, nikoli jen z pohledu čl. 62 písm. f) a čl. 91 odst. 2 Ústavy. Proto v této souvislosti je otázkou, zda nebylo ústavní povinností zákonodárce současně stanovit určitý počet místopředsedů (jako např. v § 1 zákona o Ústavním soudu). To by ovšem znamenalo, že prezident republiky již nemůže zůstat u jmenování pouze jednoho místopředsedy, i když zákon umožňuje jmenování většího počtu. Samotný faktický počet místopředsedů Nejvyššího soudu o nezávislosti výkonu soudní moci nemůže rozhodovat. Může však na něj mít dopad s ohledem na faktické okolnosti, za kterých ke jmenování dochází. Zejména však jde o to, zda jako v případě oprávnění předsedů ostatních soudů nebylo třeba vázat jmenování místopředsedů na návrh předsedy Nejvyššího soudu. Ohrožení principu nezávislosti soudní moci by bylo sníženo v situaci, kdy by bylo možné chápat § 70 zákona o soudech a soudcích jako souhlas nejen s přidělením k výkonu funkce soudce, ale i s jmenováním do funkce (zde místopředsedy) u Nejvyššího soudu. Tak tomu ale není, takže v tomto směru se dostává předseda Nejvyššího soudu do odlišného postavení, než jaké zaujímají při řízení činnosti svých soudů předsedové vrchních, krajských a okresních soudů podle § 103 až 105 zákona o soudech a soudcích.