63. Ústavní soud se s touto argumentací neztotožnil a návrh v této části jako nedůvodný zamítl. Argumentace navrhovatele vychází z jiné právní situace a nerozlišuje důsledně mezi odnětím funkce z důvodu kárného provinění (sankce) a zánikem funkce v důsledku uplynutí času. Na rozdíl od časově neomezeného jmenování do funkce soudce v čl. 93 odst. 1 Ústava takovouto podmínku pro výkon funkce předsedy nebo místopředsedy soudu nestanoví, s výjimkou nejvyšších soudů ani takové funkce výslovně neuvádí. Rozhodl-li se proto zákonodárce pro zavedení funkčního období, může se to stát předmětem přezkumu Ústavního soudu jen z hlediska možného zásahu do jiných ústavně zakotvených zásad organizace a činnosti soudů, neboť samotný princip časového výkonu omezení určitých funkcí není sám o sobě v rozporu s principem dělby moci (je spíše jeho konkretizací), zejména netýká-li se přímo vlastního výkonu soudnictví. Časové omezení výkonu funkce státní správy soudu (byť soudcem) proto nemusí být neústavní. Nutno však zdůraznit, že jmenování na omezenou dobu musí být (jako v jiných případech) nepřímo úměrné ztíženým nárokům na předčasné odvolání z dočasné funkce. Čím kratší je funkční období, tím větší nároky je třeba klást na možnost předčasného zbavení funkce. Tento aspekt je však v dané věci Ústavním soudem řešen v jiné souvislosti (sub 53 až 56). Přiměřenost stanovení délky funkčního období podle názoru Ústavního soudu odpovídá tomu, že do funkce jsou soudní funkcionáři jmenováni v případě předsedů a místopředsedů výkonnou mocí, nikoli volbou soudcovskou samosprávou (v takovém případě je v zahraničí funkční období kratší).