42. Evropský soud pro lidská práva opakovaně uvedl, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti, a proto zdůrazňuje, že soud musí být nestranný. Nestrannost se ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy posuzuje ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobně přesvědčení dotyčného soudce v daném případě; druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru. Soudci jsou pokládáni za nestranné, dokud není prokázán opak. Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Z toho vyplývá, že při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se zvažuje, zda lze obavy určité osoby považovat za objektivně zdůvodněné (srov. Ferrantelli a Santangelo proti Itálii, rozsudek ze dne 7. srpna 1996, in ASPI; Morel proti Francii, rozsudek ze dne 6. června 2000 č. 34130/96, in databáze HUDOC http:/www./echr.coe.int/ECHR; Chmelíř proti České republice, rozsudek ze dne 7. června 2005, in RoESLP sv. 4, č. 343/2005, str. 181 a in ASPI). Ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva tak považuje Ústavní soud za validní kritérium tzv. jevovou stránku věci, tedy reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda existuje legitimní důvod obávat se u určitého soudního orgánu nedostatku nezávislosti nebo nestrannosti.