18. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. října 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.) Ústavní soud vyslovil, že „záměry zákonodárce, pokud nejsou vyjádřeny v přiměřené formě a rozsahu v samostatné právní normě (zákoně) jako motivy zákonodárcova jednání, na její obsah a platnost (účinnost) nemají vliv ...“. Ústavnímu soudu je přitom známo stanovisko přednesené dne 19. 10. 2007 na 22. schůzi Poslanecké sněmovny v rámci druhého čtení vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (sněmovní tisk 178) ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem k otázce odměňování exekutora v případě nemajetnosti dlužníka (srov. http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/022schuz/s022131.htm). Pokud by i toto stanovisko bylo relevantním vyjádřením originální intence zákonodárce, akceptuje Ústavní soud v nyní souzené věci argumentaci, že »je zřejmé, že se tato odchyluje od ... „mantinelů“ obsažených v judikatuře Ústavního soudu« (srov. obiter dictum nálezu Ústavního soud sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. května 2009).