8. Navrhovatel poukázal na fakt, že stížnost podanou podle § 52 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, o které rozhoduje ředitel věznice (nebo k tomu zmocněný zaměstnanec Vězeňské služby), nelze, ve vztahu k závažnosti některých ukládaných sankcí, považovat za odpovídající ochranu zaručující nezávislý přezkum uloženého kázeňského trestu. Možnost odsouzeného hájit svá práva u dozorujícího státního zástupce navrhovatel nepovažuje za rovnocennou postavení odsouzeného v řízení u soudu, kde odsouzený nemá pozici strany sporu. Jako plnohodnotnou ochranu jeho práv nelze považovat ani dozor veřejného ochránce práv, z důvodu „fakultativní“ povahy jím vydaného doporučení, které Vězeňská služba vůbec nemusí akceptovat. Problémem ustanovení § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je tedy výluka soudního přezkumu pro všechny kázeňské tresty (s výjimkou propadnutí věci) bez jejich další diferenciace podle závažnosti a důsledků, přičemž minimálně některé z těchto trestů zasahují do základních práv a svobod podle Listiny, takže jejich přezkum by tedy neměl být paušálně z pravomoci soudu vyloučen.