30. Předtím Ústavní soud zkoumal, zda možnost pro uplatnění tvrzení žalovaného je nebo může být dána během samotného odvolacího řízení, a to především z hlediska § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Obě ustanovení se vztahují k odvolacímu řízení, přičemž ve své podstatě vytvářejí prostor pro to, aby ostatní účastníci řízení mohli v řízení uplatnit svá tvrzení. Podle prvního uvedeného ustanovení doručí předseda senátu odvolání ostatním účastníkům pouze v případě, jedná-li se o rozsudek nebo o usnesení ve věci samé. V ostatních případech, jako je tomu v případě předběžného opatření, soud odvolání nedoručuje. K uvedenému ustanovení Ústavní soud opakovaně uvedl v souvislosti s rozhodováním o odvolání pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, že ačkoliv z něj „nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu nebo specifikum věci“ (nález ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05, N 180/38 SbNU 443). Obdobně se vyslovil ve vztahu k možnosti nenařídit jednání podle § 214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu v případě, kdy se odvolání týká pouze nákladů řízení. V daném případě se však jedná o odlišnou situaci, než o jakou se jednalo v případě odvolacího řízení týkajícího se toliko náhrady nákladů řízení.