35. Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na výše uvedené důvody je § 220 odst. 3 občanského soudního řádu v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V této souvislosti ale znovu uvádí, že důvody vyslovení tohoto rozporu se vztahují pouze na případy, v nichž odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, kdy byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo kterým bylo řízení o návrhu zastaveno, a odvolací soud dospěje k názoru, že toto usnesení má být změněno tak, že se návrhu alespoň částečně vyhoví. Ústavní soud si je vědom, že derogační důvod se vztahuje pouze na dílčí právní normu obsaženou v tomto ustanovení, přesto však s ohledem na jeho pravomoc mu nepřísluší derogačním výrokem reformulovat toto ustanovení, např. tím způsobem, že by přistoupil pouze k jeho zrušení v části vztahující se výslovně k předběžnému opatření, tedy v části vymezené slovy „usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo“ (srov. nález ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04, N 180/35 SbNU 391, 45/2005 Sb.). Vedle toho, pokud by Ústavní soud zrušil toto ustanovení jen ve slovech „usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo“, bylo by i nadále rozhodnutí o předběžném opatření podřaditelné pod torzo textu § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jde nepochybně o „usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé“. Částečná derogace by proto nevedla k odstranění protiústavního stavu. Navíc by nechtěným důsledkem této derogace bylo též vyloučení možnosti změny napadeného usnesení i v situaci, kdy bylo v prvním stupni návrhu na vydání předběžného opatření alespoň částečně vyhověno, povinnému bylo usnesení doručeno a podal proti němu odvolání. Na takovou procesní situaci derogační důvod v žádném případě nedopadá.