25. Druhý výklad, zastávaný Ministerstvem financí (stanovisko ze dne 11. ledna 2010), se opírá o požadavek kompaktnosti VHP. V tomto případě jsou interaktivní videoloterijní terminály jako součást centrálního loterijního systému považovány za zvláštní druh loterie, zákonem blíže neupravené, u něhož může podle ustanovení § 50 odst. 3 vydávat povolení Ministerstvo financí. Při vydávání povolení se přitom použije přiměřeně ustanovení části první až čtvrté loterijního zákona. S ohledem na funkční totožnost interaktivních videoloterijních terminálů s VHP je ochránce přesvědčen, že i kdyby ILV nepředstavovaly výherní hrací přístroje, je Ministerstvo financí při povolování centrálního loterijního systému s interaktivními videoloterijními terminály povinno aplikovat veškerá ustanovení druhé části loterijního zákona, jejichž aplikace není z povahy věci vyloučena. Pokud jde o umístění jednotlivých interaktivních videoloterijních terminálů, je povinno respektovat rovněž již vydané obecně závazné vyhlášky obcí regulující provozování VHP. Ochránce dodal, že v této věci v rámci svého šetření vedeného proti Ministerstvu financí zjistil zásadní pochybení. Slabinou daného výkladu je skutečnost, že povolení vydává orgán, který není reálně schopen kontrolovat dodržování zákonných podmínek ani při udělování povolení, ani poté.