18. Městský soud v Praze na tento rozsudek Nejvyššího soudu zareagoval tak, že svým usnesením ze dne 19. 5. 2009 č. j. 35 Co 474/2005-175 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 120 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 10. 10. 2003 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení zejména uvedl, že úkolem soudu prvního stupně bude provést dokazování v takovém rozsahu, aby mohl být učiněn jednoznačný závěr o zavinění žalobce na vzetí do vazby, a to se zjištěním podstatných časových souvislostí, zejména doby, kdy se žalobce dozvěděl, že v souvislosti s jeho osobou jsou činěny vyšetřovací úkony, kdy mu bylo oznámeno sdělení obvinění pro konkrétní trestné činy, kdy, z jakých důvodů a za jakým účelem odcestoval do zahraničí a jak dlouho se tam zdržoval. Na základě tohoto rozhodnutí městského soudu učinil soud prvního stupně závěr, že „v podstatě jakékoliv zamítavé rozhodnutí ve vztahu k žalobci, tedy z hlediska nákladu nároku a otázky zavinění ve světle citovaného ústavního nálezu [tzn. nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 - poznamenal Ústavní soud] nemůže obstát. Dle názoru [Obvodního soudu pro Prahu 2] ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu pak v podstatě nelze ani dovodit situaci, kdy by ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. bylo aplikovatelné způsobem, který by nebyl v rozporu s právním názorem vyjádřeným v citovaném ustanovení.“. Za této situace tedy obvodní soud postupoval podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a podal Ústavnímu soudu právě projednávaný návrh.