32. Podle Ústavního soudu je nutné v souladu s Úmluvou vykládat i ono „zavinění“ ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., a to bez ohledu na to, jakým způsobem s institutem náhrady škody či jeho jednotlivými aspekty pracuje domácí zákonodárce, judikatura i doktrína (zejména ta civilistická). Obdobně jako je například v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a zejména pak v judikatuře evropských ústavních a nejvyšších soudů vykládán rozsah náhrady škody zahrnující i nemateriální újmu [srov. k tomu např. přehled závěrů této judikatury uvedený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91)], musí být vyloženo i ono zavinění. Lze přitom poznamenat, že termín „zavinění si“ nepovažuje Ústavní soud za přiléhavý ani de lege lata (při případných úvahách de lege ferenda by to měl zákonodárce reflektovat). Používá-li přitom zákon tento termín, pak by měl být tedy alespoň chápán jako „způsobení si“ („zavdání příčiny ke“) vzetí do vazby a měl by být vykládán restriktivně, resp. tak, aby samotný aspekt zavinění neznamenal ve své podstatě popření úmyslu zákonodárce založit odpovědnost státu i za zákonné rozhodnutí o vazbě (srov. k tomu i navrhovatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 596/02). Nelze tedy souhlasit v této souvislosti s tím, aby zavinění v rámci citovaného ustanovení bylo spojováno dokonce s formou nevědomé nedbalosti, tak jak s ní počítají vybraná relevantní ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „občanský zákoník“), byť tento názor je zastáván jinak akceptovanou literaturou (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, 276 s.). Ta lakonicky konstatuje - a její závěry zcela přejímá relevantní judikatura (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3038/2006 z 29. 1. 2009, R 110/2009 civ.) - že ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. určitou formu zavinění nepředepisuje, proto k jeho naplnění postačí právě nevědomá nedbalost. Nevědomá nedbalost je v souladu s touto literaturou a judikaturou založena na tom, že stíhaná osoba nevěděla, že si může svým jednáním způsobit určitý následek (např. vzetí do vazby), ačkoliv to vzhledem k okolnostem předvídat mohla nebo měla. Tato koncepce je však podle názoru Ústavního soudu poněkud zjednodušující. Přehlíží, že občanský zákoník chápe zavinění především jako předpoklad vzniku odpovědnosti, resp. pokud s ním pracuje jako s prvkem umožňujícím omezení nebo vyloučení odpovědnosti škůdce, činí tak způsobem odpovídajícím charakteru občanskoprávních vztahů (srov. k tomu např. Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Díl I, 2. vydání, Praha 2009, s. 35 a násl. či kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 1329/2006, nepublikováno, dostupné pod http://www.nsoud.cz/, kde se mimo jiné akcentuje následující závěr: „Charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je především to, že jejich subjekty mají rovné postavení. Rovné postavení spočívá v tom, že jeden účastník takového vztahu nemůže svým jednostranným úkonem založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže ani autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu.“). Ustanovení § 441 občanského zákoníku, jež má být zvláště v otázce koncepce zavinění obdobou právě k § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. (srov. k tomu opět Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci : komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 84 a násl. a tam uvedený výslovný odkaz), je ovšem dle dlouhodobého výkladu české civilistiky (srov. k tomu např. Češka, Z. - Kabát, J. - Ondřej, J. - Švestka, J. Občanský zákoník. Komentář. Díl II. Praha: Panorama, 1987, s. 534 až 535; Fiala, J. - Kindl, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. Díl 1, Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 735 a násl.) nutno chápat tak, že předpokladem toho, aby poškozený nesl škodu poměrně nebo sám, je to, že se dopustil jednání splňujícího všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu.