12. Další koncepční vadou se navrhovateli jeví samotné postavení Nejvyššího soudu v rámci kárného řízení NKÚ coby odvolací instance. Je-li Kárná komora NKÚ orgánem správním, pak je odvolání k Nejvyššímu soudu třeba chápat jako opravný prostředek v rámci přezkumu. Dovodil-li Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 13. března 1996 sp. zn. Nkn 1/95, že odvolání proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ je soudním přezkumem zákonnosti rozhodnutí orgánů státní správy, pak se nejedná o odvolání, o němž by rozhodoval orgán nadřízený v rámci hierarchie, tj. tedy orgán vyššího stupně v rámci určité soustavy orgánů, ale právě o opravný prostředek v rámci přezkumu. Z tohoto pohledu se též jeví volba pojmu „odvolání“ jako nevhodná. S tímto souvisí i možná námitka podjatosti soudců Nejvyššího soudu právě s ohledem na skutečnost, že zákon o NKÚ umožňuje podání odvolání proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ právě k Nejvyššímu soudu. I když samotná delegace člena Nejvyššího soudu do Kárné komory NKÚ dle názoru navrhovatele nenaplňuje podmínky stanovené pro vyslovení podjatosti soudce, nelze přehlížet skutečnost, že takováto úprava je sto narušit důvěru veřejnosti v jeho nestrannost.